O RECENZÍCH

Nedávno jsem ve Tvaru četl recenzi pana Burdy na knížku jednoho známého autora, mimochodem porotce soutěže, které jsem se účastnil. A byla to recenze neúprostná a ve většině názorů negativní. Onen autor v ní prostě neobstál. Nakonec i negativní názor je názor, pro mě dokonce inspirující, neboť si příležitostně onu knihu přečtu, abych si vytvořil názor vlastní.
Jde mi o to, zda by stejný názor na moje dílo měl nejen jmenovaný autor – porotce, ale i pan Burda. Z vlastní zkušenosti vím, že zatímco na jedné soutěži mně porotce vytýká např. přílišnou popisnost , druhý porotce mluví o tom, že bych měl větší pozornost věnovat popisnosti. A vyberte si?
Nikdo skutečně nemá patent na rozum, ony i recenze jsou psány z různých důvodů – viz Šebelkův úvodník ve Světlíku 3/2006 („Dnešní tzv. recenze se většinou nesou ve velmi přátelském duchu /potom není těžké vystopovat, kdo je s kým kamarád/, nebo naopak v naprosto zamítavé rovině. V tom případě jde velmi často o osobní nevraživost či vyrovnávání účtů. Jakoby se dnes ostré pero nenosilo, jakoby se vše podřizovalo marketingu, …).
Přečetl jsem různá hodnocení na knihy vynášené recenzenty do nebes a měl jsem opačný názor. Četl jsem i knihy, po nichž by po hodnocení v literárních časopisech neměl štěknout ani pes a přitom se mně líbily. Pochopitelně ani já nemám stoprocentní měřítko kvality díla. Jde jen o můj subjektivní názor, který vyjadřuji v Kobře například v rubrice Řekni mi, co čteš, kde upozorňuji na podle mého názoru zajímavá dílka a autory.
Skutečná recenze by měla autorovi (ať začínajícímu nebo zkušenému) pomáhat. Měla by upozorňovat na nedostatky, chyby a omyly, ale neměla by autora deptat, vysmívat se mu nebo dokonce urážet. Dalším momentem potom je, jestli autor o názor stojí, jestli je ochoten na svém díle pracovat, něco měnit, zdokonalovat se.
Setkal jsem se s autorkou, která psala básničky tempem prakticky co den to několik kousků. Posílala je na soutěže, kde opakovaně neuspěla. Když dostala několik dobře mířených rad, naštvala se a prohlásila: „Já to tak cítím! Nikdo mně do toho, co já píšu, nemá, co mluvit!“ a psala si pořád dál, i když její tvorba nepřesáhla kvality předstištěných textů na blahopřáních k různých výročím běžně prodávaných v papírnictvích. Pokud píše pro své známé (např. rýmovánky k narozenínám viz. Pepíčku náš, ty dneska narozeniny máš!), pak nelze proti tomu nic namítat, ale je tohle poezie?
Lituji onoho autora z úvodu úvahy, na jehož dílo byla recenze napsána. Jen doufám, že nezatrpkne a nezačne na dalších soutěžích psát obdobné posudky podle syndromu padajícího listu ( na vojně se ten syndrom jmenoval trochu drsněji a nepublikovatelně). Neboť jeho rady mně na soutěži snad pomohly v další tvorbě a doufám, že pomůžou i dalším nezavedeným autorům.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.