Recenze básnické sbírky Václava France „AUTOGRAMY DĚTSTVÍ“

Jindra LírováNová básnická sbírka uvedeného autora je velice pečlivě zpracována, promyšlena a provází čtenáře světem vzpomínek na dětství, zamýšlí se nad složitostí mezilidských vztahů, ale i smyslem poezie, rozebírá pocity dospělosti a nebojí se představit něco i z poněkud jiného soudku, kterým je svěží a kořeněný smysl pro humor, tolik potřebný pro dnešní uspěchaný a přetechnizovaný styl života.
Tím, že je autor ve své tvorbě zkušený (vydal již několik básnických sbírek a knih s prozaickými útvary), učinil správné rozhodnutí vydat nový soubor básní u renomovaného nakladatelství Alfa Omega, které má několik let vynikající výsledky v publikování cenné řady Bibliofie, o čemž svědčí již vkusná a sympaticky vyhlížející barevná obálka spolu s fotografiemi samotné nakladatelky Věry Martinkové a Jozefa Sedmáka.
Již úvodní slovo s mottem sbírky dává tušit, kam autor plody své tvůrčí práce směřuje, kdo je mu vzorem a jaký je konečný cíl mravenčí a poctivé práce.
Po pečlivém pročtení předložené sbírky a skutečném zamyšlení nad jednotlivými básněmi jsem dospěla k názoru, že AUTOGRAMY DĚTSTVÍ jsou vrcholným dotažením snů, tužeb a přání citlivého a vnímavého autora a mohu směle podotknout, že se jedná o jeho jedno z nejlepších děl. Tuto knížku nelze číst letmo, na přeskáčku, ani vybírat po kouskách nabízené cukroví jen podle chuti, nýbrž je třeba pročíst ji celou a poté se k ní vrátit, vcítit se do autorových myšlenek, zamyslet se podrobně nad jejich obsahem, a co je nejhlavnější – vytvořit si názor na jednotlivé oddíly předkládaného díla.
Básně, obsažené ve sbírce, jsem proto rozdělila do šesti částí.
První část se věnuje vzpomínkám na nejkrásnější období života, kterým je bezpochyby dětství. Toto vděčné téma je nutno zpracovat citlivě a křehce, aby čtenář, který autorovým dětstvím prochází, mohl sdílet podobné pocity s příjemným a zvláštním mrazením po těle, které po prostudování opravdových a kvalitních veršů nastává. Zde mě nejvíce oslovily básně Vzpomínka (zobrazen kontrast záplat na duši s křehkou něhou slov autorovy maminky), svěže a chlapecky psané Píšťaly, a v neposlední řadě i Harmonika, dojatě něžný obrázek hodin školního zpěvu. Do této části jsem zahrnula básně Poklady; Návrat do rodného města; Vzpomínka II; Džbán na okně; Autogramy dětství; U nás za vsí; Po čtyřech; Maják; Babi; Pouťová; Koloběh soumraku a Nejkrásnější planeta.
Druhá část je věnována lyrickým veršům, opěvování tiché, až zádumčivé krajin, s přáním proniknutí hřejivých slunečních paprsků nejen do chladné a syrové přírody, nýbrž i do života a básníkova nitra vůbec. Typickým příkladem téměř intimní poezie jsou básně Podzim v lese; Podzimní křižovatky a Podvečerní roční období.
Třetí část je melancholickým obrazem básníkova života. Vrací nás místy do dětství, ale jsou zde zastoupeny obavy a smutek, dokonce i strach ze stáří a následně i ze smrti , kterou obzvláště umělci považují za přízrak něčeho, co zpřetrhá již navázané a třeba i ledabyle uspořádané nitky žití, ale nakonec jsou to oni, kteří se musí smířit s danými přírodními zákony a brát i tyto skutečnosti , byť i s nevolí, do svého podvědomí. Proto jsem do smutnější části autorovy sbírky zařadila básně Zpáteční cesta do dětství; Stáří; Babí léto; Podzim, táta a já; Post scriptum; Není co ukrást; Na náměstí; Cestou vlakem; Setkání po letech; Kapitulace svědomí; Život starého mládence; Smutek na třetí; Tuctové ráno; Jednou dohořím; Paridova volba; Na konci vesmíru a Vidět umírat. Některé básně navádí k zamyšlení nad složitostí mezilidských vztahů v rodině i v celé společnosti (např. již zmíněný Podzim, táta a já a Post scriptum).
Do básníkova života přicházejí i dny zralosti a moudrých úvah o dospělosti. Těmito myšlenkami se vyznačuje čtvrtá část knihy v básních Bloudění; Čas popelnic; Ráno přijde po mně; touhy a jarní naděje skrývá Zas čekám na jaro; k příjemnému zastavení nutí Noční vlak; přemýšlivé, avšak nenásilné jsou Poslední dny dětství; Chtěl bych být strom; Život; Osamělé rozhovory; Ve městě N.; Bohové, opusťte Olymp; Půlnoční; Dluhy; Černý den; Čtyřicítka a Na neshledanou v lepších časech.
Osvěžením básníkovy tvorby je bezesporu pátá část sbírky, zamýšlející se nad smyslem poezie. Čistým douškem jsou proto verše, obsažené v básních Svítání; Děvka poezie; Obrázek a Držím stráž.
Poslední, šestá část publikace, je psána veselejším hrotem básníkova pera. Úsměvná, hravá a poctivá je báseň Někdy, věnovaná dnes již klasiku Jiřímu Žáčkovi. Podobně je zaměřeno i Neštěstí ve štěstí, které připomíná svou zpěvností hudební text – zde však pozor v druhé strofě na rytmus! (vázaná poezie má přísná pravidla). Nezbývá, než uvést další vybrané básně do tohoto oddílu, kterými jsou Vánoční rozchody; Zapomenuté blues; Sousedka hraje na piano; Dámská volenka; Dovolená; Kuličky; Byt na sídlišti; křehce působící Zimní chvění; Letní; nevtíravě poučný Vítr a Povinná četba.
Celkově na mne sbírka zapůsobila mile, nenásilně, pestrostí oddílů působí příjemně, svěže, autor vybírá vhodné jazykové prostředky, pracuje s barvami, pocity, sny a tužbami, verše jsou neotřelé, srozumitelné a čtenáři podávané srdcem a čistotou duše. Doporučila bych ji proto k předložení co nejširší čtenářské obci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.