Franc : Postřehy kolem literární soutěže

Skončil 8. ročník literární soutěže Řehečská slepice 2009 a mně jako hlavnímu organizátorovi se vnucují otázky: Nebyla to Slepice poslední? Stojí vůbec za to podstupovat martyrium kolem soutěže, se soutěžícími a vytvářet si sto dalších problémů? Vím, že některé z vás to vůbec nezajímá, protože to je věc France, ne LiSu, ale mluvil jsem i s pořadateli jiných literárních soutěží a snad mohu moje postřehy zobecnit, neboť se stejnými problémy se potýkají i jinde a třeba se i vás podobné problémy dotýkají.1) Je sice potěšitelné, že se letošního ročníku zúčastnilo hodně autorek a autorů, ale je skutečně nutné, aby řada z nich nedokázala udat o své osobě základní údaje, například adresu, kam můžeme poslat výsledky soutěže? Bohužel připadá mně, že schopnost soutěžících dokázat se přihlásit klesá! Kdo má potom psát o doplnění údajů, dožadovat se správné e-mailové adresy atp., protože se mi stává, že ačkoliv zhruba měsíc před vyhlášením soutěže, všechny obesílám (buď e-mailem nebo poštou), zase se najde někdo, kdo mi napíše, že nic nedostal. Nakonec se ukáže, že nám zadal chybný meil nebo ho nezadal vůbec. A to si vůbec nedovedu představit, co by se stalo, kdybychom onoho soutěžícího, který si ani nedal tolik práce, aby si přečetl propozice, ze soutěže vyloučili.

2) Když obešleme soutěžící s výsledky, zveme je na vyhlášení a žádáme je, aby se nám ozvali, zda přijedou či nikoliv. Větší polovině nestojíme ani za to, aby odpověděla! Já vím, že žijí daleko, doprava je drahá a podnikat cestu přes půl republiky kvůli jednomu odpoledni je složité, ale odpovědět je slušnost. I ta se vytrácí.
Že neodpovědí autoři neocenění, to bych snad ještě pochopil, ale že neodpovědí ani autoři ocenění, tak to už nechápu vůbec. Proč se potom vůbec do nějaké soutěže přihlašují?
Dobré jsou potom i ohlasy účastníků, kteří žijí doslova za humny, vymlouvají se, že nemůžou, že je nemá, kdo přivést atp., ale vzápětí vám do dopisu napíšou, že by se rádi stali členy našeho sdružení. K čemu je dobrý takový člen, který nikam nemůže, nic nepomůže, nic nezařídí? K tomu abychom mu posílali dopisy, uveřejňovali jeho příspěvky a on nám zpovzdálí rozdával rozumy? Děkuji, nechci!

3) A pak je tu kategorie soutěžících, kteří jsou nejhorší. Ti vám píši nebo telefonují, dotazují se nepříjemně, jak je to možné, že je porota nevybrala, kdo jsou ti porotci, jakou mají erudici, že si dovolili, toho či onoho nedocenit. Někdy jsou to i dopisy, které bych označil slušně „hanlivé“, nevybíravé a urážející. Přitom organizátoři ani porota nikomu neřekli či nenapsali, že jeho práce je špatná, ale jiná práce se nám více líbila, toď vše. Autor má právo poslat příspěvek jinam, třeba tam uspěje a já mu to ze srdce přeji. Nakonec ani vítězství ve Slepici nikomu neotvírá dveře do nakladatelství či mu nedává patent na „spisovatelství.“ Vzpomněl jsem si na jednu pořadatelku, která mi říkala, že na ní požadoval jeden soutěžící, který nevyhrál, potvrzení, že nemá talent a není spisovatel.
Co říct soutěžící, která vám zavolá a zeptá se vás: „Jak to, že jsem nevyhrála, když jste mi to slíbil?“ Opravdu si nepamatuji, že bych někomu něco podobného sliboval!
Nejhorší je, že počet těchto soutěžících se zvětšuje,a proto příští rok, pokud nějaká soutěž bude, musím dát do propozic následující: AUTOŘI, KTEŘÍ NEUNESETE POCIT, ŽE VAŠE PRÁCE NEBYLA OCENĚNA, NÁM PŘÍSPĚVKY NEPOSÍLEJTE!
Zajímavé by bylo zjištění, kdo jsou tito zhrzení, většinou tvrdí, že jsou renomovaní autoři, mají odborné posudky atp., ale přiznám se, že s jejich jmény jsem se na žádných soutěžích nesetkal, a to si myslím, že soutěže literární sleduji velmi pozorně. Není to spíš tak, že tito autoři obesílají soutěže v marné naději, že si jich někdo všimne a když se nedočkají ocenění, tak kolem sebe dští oheň a síru?

4) S tím souvisí i další záležitost. Pomalu budeme muset propozice sestavovat s právníkem, abychom neporušili nějaký zákon, někdo nás nemohl žalovat, ale k čemu nám to bude, že budou propozice na dvaceti stránkách, aby splňovaly všechny normy a předpisy, když je řada autorů nečte ani, když jsou na jedné stránce formátu A4. Pak už je nebudou číst vůbec.
Ono totiž dát nějaký příspěvek do sborníku v dnešní době, zvlášť u některých autorů, se může rovnat přímo hrdinství, neboť autoři nám následně píšou (občas se někdo najde), co jsme to s jejich příspěvkem udělali, že si je nenechají prznit, event. v tom lepším případě, že jsme vynechali verš a změnili smysl básně. Bohužel i to se stává, stává se to i renomovaným nakladatelstvím, mrzí nás to, ale nás je jen pár a snažíme se udělat sborníček, který by autory potěšil, jsme si vědomi, že ne všechno je ideální, nakonec není ani mnoho času.
Celá Slepice se dělá doslova na koleně, nikdo nám na ni finančně nepříspívá, nemáme peníze na to, abychom platili renomované porotce, dokonce i ceny jsou dary mé a mých známých. Já si nestěžuji, jen se snažím vysvětlit, ale … trpělivost pomalu dochází.
5) Ale přece jenom se najde pár autorů, kteří poděkují, svoje neocenění berou sportovně, poděkují za sborník a slíbí, že se zase rádi zúčastní, že ze Slepice dostávají kompletní servis (pozvánka, výsledky, sborník), zatímco z některých soutěží se jim ani neozvou. Že se zasmáli, pobavili, že nám fandí a drží palce. Prostě oceňují to, že se snažím dělat soutěž poctivě. A pro těch pár soutěžících, bych rád Slepici zachoval do dalších ročníků.
Těm, kteří mi se Slepicí pomohli a pomáhají, stokrát děkuji.
Pokud jsme vás zdržel a nemáte o literární soutěže a moje problémy zájem, tak se omlouvám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Odposlechnuto z KOBRY. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.