Chotěboř: Wimledon autorských čtení

„Tak jsem si konečně zahrál Wimbledon,“ řekl jsem si v sobotu 18.července 2009 v Chotěboři, kde se letos místo tradičního „Maratónu“ autorských čtení pokusili organizátoři, v čele s moderátorem Pavlem Lutnerem, o inovaci.
Možná si vzpomenete na moje slova, že bych si rád aspoň jednou zahrál 1.kolo pomyslného literárního Wimbledonu a nechci pořád jen pinkat o cvičnou zeď. Takže přání se splnilo a byla to velmi zajímavá zkušenost.Zatímco jindy diváci mohli vyslechnout několik hodin autorských čtení, kdy po pár minutách ztráceli pozornost (alespoň u některých autorů), tak tentokrát bylo všechno jinak. Asi dvacet čtyři odvážlivců se přihlásilo do soutěže, kde nejprve ve čtyřech oťukávacích kolech četli autoři krátké ukázky ze svých básní či povídek. Následovalo hlasování a zařazení do turnajového „pavouka“, do kterého se dostalo 16 nejlepších a pak už to šlo ráz na ráz, jeden ze dvojice prostě musel z kola ven, neúprosnou logikou osmifinále, čtvrtfinále, semifinále, finále.
LiS jsem zastupoval společně s Prochorem a rozhodně jsme si nevedli špatně. Po jasném postupu do osmifinále, jsme oba s přehledem postoupili do čtvrtfinále, kde jsme sice neuspěli (já prohrál s Františkem Kostlánem z Prahy a Prochor velmi těsně s pozdější spoluvítězkou Hanou Šustkovou z Radče u Úpice), ale myslím si, že jsme diváky zaujali. Vítězství si odnesl společně s Hanou Šustkovou pražský Saša Gr. Králík. Finále se totiž nekonalo a Pavel Lutner vyhlásil oba finalisty za vítěze.
V každém případě to byla užitečná zkušenost a myslím si, že náš úspěch je o to cennější, že dále než my, se dostali jen básníci, zatímco Prochor bavil lidi svými krátkými historkami, já vsadil na povídku Perspektivy oboru, kterou jsem četl v krátkých ukázkách na pokračování.
Wimbledon měl i svoje nedostatky, např. když od jisté fáze mohli hlasovat i diváci, rostly naděje autorů, kteří zde měli početné doprovody (např. právě Hana Šustková, sama přitom odjela a příspěvky četli její kolegové z party). Pochopitelně někdy propadnou i dobré texty na úkor zábavnějších, což je na zvážení autora, co nasadit. Pokud ale pořadatelé „vychytají některé mouchy“, může být podobná soutěž i příště zpestřením monotónních předčítacích maratónů.
V neposlední řadě nutí tento typ čtení autora udržovat kontakt s divákem, pracovat na sobě, na své prezentaci i prezentaci svého díla, takže jsme snad i zde využili bohaté zkušenosti z našich vystoupení nejen v Jičíně.
Přiznám se, že jsem měl před Wimbledonem trochu pochybnosti, aby z toho všeho nebyl blázinec, ale po zkušenostech ze soutěže říkám: „Rád bych si ještě někdy zahrál Wimbledon!“ VáclaV

Příspěvek byl publikován v rubrice Odposlechnuto z KOBRY. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.