Dětství za námi, do důchodu…
(Nejen o knize Autogramy dětství)
Vydalo: Nakladatelství ALFA-OMEGA v roce 2005
Novopacký zubní lékař MUDr. Václav Franc (ročník 1961) je autorem několika prozaických knih (například František, Jak uvadá láska, Veselo jak u zubaře) a dvou knih poezie (Kdy město chodí spát a Olympiáda v ZOO). V loňském roce se jedna jeho povídka ocitla také ve sborníku Nevěry II, navíc zaznamenává četné úspěchy v literárních soutěžích. Hlavně však připomíná jakéhosi novodobého zapadlého vlastence a buditele: už patnáct let je jedním z „tahounů“ literárního spolku regionálních autorů LIS při městské knihovně v Jičíně, prakticky sám „na koleně“ vydává a připravuje Kulturní občasník literárních autorů (KOBRA) a Časopis autorů Jičínska (ČAJ), založil literární soutěž Řehečská slepice a svým způsobem rodnou vesničku touto soutěží i dalšími aktivitami proslavil. Platí pro něj beze zbytku bonmot, že není nejdůležitější něco spustit, nějakou činnost zahájit, ale hlavně vytrvat i v časech, kdy ostatní už jaksi nemají čas nebo chuť.
Mezi tím vším přichází pro Václava France čas prvních autorských a lidských bilancí a návratů – je pochopitelné, že další knížku poezie nazval doslova programově Autogramy dětství (v r. 2005 vydalo v pěkné grafické úpravě Nakladatelství ALFA-OMEGA, teď už tedy renomované nakladatelství). Sedm desítek básní se skutečně často vrací k motivům, o kterých se v recenzích říká, že jsou „důvěrně známé každému čtenáři“, opakovaně tu objevíme „poklady dětství“ , „cestu do dospělosti“, jezdí tu „vlaky do dětství“, jiné zase profrčí „zastávkami života“. A obdobně nenajdeme žádné velké překvapení ani v názvech básní. Až potud tedy sbírka jakéhosi středního proudu, jakou básníci píší právě v ošidném období úspěšného, ale čím dál uspěchanějšího středního věku. A přece je to sbírka, kterou stojí za to číst opakovaně, která má své nezaměnitelné a originální kouzlo, sbírka dobré, zralé poezie. Nepřehlédnutelných je zejména několik „špetek koření“, které autor citlivě a promyšleně přidává do neklidného kotle své tvorby. Například humor a odlehčení, ať už rázu řekněme situačního (dynamické obrazy v básni Sousedka hraje na piáno) nebo jako hra s výraznými symboly (báseň Někdy věnovaná ne náhodou Jiřímu Žáčkovi). Osobně si však ještě více cením toho, jak se Francovi podařilo šetřit slovy, být přesný a výstižný, nedat se zlákat „básněním“ plným domněle úžasných metafor a obrazů, ale místo toho důsledně „něco“ říci, něco sdělit. Míří se svým sdělením hlavně k vrstevníkům, ale vesměs konkrétní a srozumitelná poezie neurazí ani výrazně starší generaci a sáhnou po ní i studentíci. Ano, tak se pozná dobrá báseň i sbírka: slova a verše musí čtenáře oslovit, ne zahltit, důležitá je pointa. Jistě by se dalo i v této sbírce ještě dál škrtat, občas tu zaznívá hodně obehrané klišé (viz závěrečná báseň Nejkrásnější planeta: nemusíte hádat třikrát, o čem asi je, můžete si ji rovnou napsat), ale celek je zřejmý. Z amatérského regionálního básníka se touto sbírkou stal v dobrém slova smyslu profesionál, jakého budou novopackým závidět i pražáci a brňáci, kteří jak známo nosí (alespoň v literatuře) nosy hodně vysoko.