Nad novou knížkou Václava France

Jindra Lírová o knížce František Přemýšlela jsem, proč je mi tak hezky po přečtení „Františka“, nové úsměvné knížky autora Václava France. A pak jsem na to přišla. Toto drobné prozaické dílko, vydané v letošním roce spojením dvou nakladatelství – Dauphin a Protis – v projektu „Družstevní práce“, má plné právo užití značky LitArt nadačního fondu, který má za cíl nacházet budoucí klasiky.
Upřímné vyznání a pozvánka do křehkého světa autorova dětství je totiž nejen tichým zastavením a úvahou nad smyslem žití, ale především odhalením charakterů hlavních postav a nahlédnutím do nejtajnějších zákoutí lidské duše.
Tím, že autora Václava France znám osobně a vím o jeho citlivém a pečlivém přístupu nejen k jeho plodné prozaické i básnické tvorbě, ale i k lidem v jeho blízkosti, k práci i k životu vůbec, mohu směle potvrdit, že lapidárním podáním díla, svým křehkým vyznáním a pravdivou, až dojemnou výpovědí, mi v celkovém hodnocení připomíná projev klasických velikánů českého umění, mezi něž bezesporu patří spisovatelé Karel Poláček, František Nepil a malíř a grafik Jiří Anderle. I Václavu Francovi byl totiž Osudem dán podobný dar vytvářet pestrou mozaiku ze střípků nejkrásnějšího období života, dětství, ale i schopnost ztvárnění detailů vybraných postav, přírodních jevů i běžných věcí kolem nás. Nevtíravé, a přitom veselé ladění příběhů, čerpaných z prvních opravdových zkušeností autora s Životem, je skvělým ukazatelem a správnou směrovkou do stanice Dobra a Pochopení, které nejsou pokaždé zřetelné v mapách mnohých z nás.
Nebojme se proto nahlédnut do Václavova Ateliéru s tichým zaklepáním, porozuměním a lidskou pokorou. Dnes již oblíbený autor si takový přístup jistě zaslouží…