V květnu uplyne dvacet let od první uveřejněné povídky Václava France

Letošní rok je, po tom loňském osmičkovém, také rokem výročním, neboť na podzim uplyne 20 let, co se v našich životech odehrála podstatná změna, kdy jsme přešli ze života v reálném socialismu do kapitalistického ( chcete-li do demokratického) světa tržně ekonomických vztahů, které se postupně promítly i do všech oblastí jako je třeba kultura. Ale nechci tento úvodník věnovat rozboru života za posledních dvacet let, jen jsem si uvědomil, že i já mám své malé-velké výročí, neboť koncem května tomu bude přesně dvacet let, co mi v tehdejší sobotní příloze deníku Pochodeň vyšla moje první povídka Sen malé Terezky. Mám ten výtisk pečlivě schovaný ve svém archivu a i když mě od té doby vyšlo již více než stovka povídek či příspěvků v nejrůznějších denících, časopisech či sbornících, rád vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem pomalu otevíral noviny, až jsem se dostal na prostřední stranu, abych tam skutečně, podle příslibu pana redaktora, našel to svoje povídání okořeněné dokonce i ilustračním fotem. Nepíši zřejmě nic nového, podobné pocity jste prožili asi také, vy literáti, kteří jste se dočkali uveřejnění básničky či povídky v opravdových novinách.
A podobné to bylo i s první knížkou či prvním oceněním na literární soutěži. Jen si vzpomínám na slova Zory Šimůnkové, že postupem času, ta radost trochu opadá, protože kdyby mi někdo tenkrát řekl, že mně vyjde knížka, byl bych v sedmém nebi. Když potom ta knížka opravdu vyjde, je to sice příjemné, když držíte svoje dítko a znovu vstupujete do děje, vzpomínáte na ten čas, kdy jste klofali do klávesnice a mořili se se slovy, aby byl výsledek co možná nejlepší, ale vy jste už obvykle někde jinde, píšete něco nového, navíc na počítači, prožíváte další život. Přirovnal bych to k tomu, když kočka vyvede svá mláďata a pořídí si nová.
Kdo ví, jak by všechno s mým vztahem k literatuře dopadlo, kdyby tenkrát Pochodeň povídku neotiskla. Nakonec nemyslete si, že to bylo tak jednoduché, psal jsem v té době seriózně již několik let, obesílal nejrůznější noviny, časopisy a nakladatelství (to připomínám jen pro ty autory, kteří si myslí, že když napíší první báseň, svět si sedne hned na zadek), než jsem se mohl poprvé zaradovat nad svým jménem vytištěným v novinách. Možná bych se stal něčím jiným, na „slečnu literaturu“ bych zanevřel a vrhl se k nohám třeba „sportovně laděným dívkám.“
Jenže na první lásku se nezapomíná, takže nemám právo zapomínat na první povídku. Už ji bude dvacet, občas se podívám na „její fotku“, připadá mi pořád stejně mladá, krásná. Prostě nezestárla, i když už dávno má svoji občanku, snad přítele a mně zůstal jen ten krásný Sen stále malé Terezky.