O pocitech

Je to zvláštní pocit, držíte v ruce čerstvě „upečenou“ knížku. Září novotou. Usmívá se na vás krásná dívka, možná potencionální čtenářka vaší knihy. Na titulní straně je vaše jméno. Opatrně otvíráte a listujete.Ujišťujete se, zda v knize není žádná chyba, vše je správně na svém místě. V tu chvíli se vám začínají vybavovat vzpomínky na chvíle, kdy jste začali ve svých myslích na rukopisu pracovat.
Jak ve Znojmě vznikala první povídka, možná náhodně, ale autor musí být na náhody připraven. Dalo by se napsat, že byla vlastně v tomhle starobylém jihomoravském městě počata kniha.
Cítím vůni čerstvě posečené zahrady, když jsem o dovolené v Borohrádku přidával k těm prvním řádkům další a další. Krásné léto a já psal o ledním hokeji a poezii (jak jde vlastně skloubit dvě tak různorodé oblasti?).
Bylo ráno, všude klid, slunce sice už pár hodin šplhalo po své oběžné denní dráze. Já se mořil s rukopisem, vlastně bych měl napsat se strojopisem, ještě lépe snad s počítačopisem.
Nevím už zcela přesně, jak to literární těhotenství trvalo dlouho. Snad pět šest měsíců, myslím, něž byla první verze na světě.
Na rukopise bych našel i datum a další verze, několikrát upravované a přepisované. To byla už zima.
A nyní už je zase vlastně jaro. Ono knižní těhotenství trvalo necelé dva roky, možná dvacet měsíců a knížka je na světě, narodila se v Třebíči. Očekává své čtenáře, aby ji opečovávali, ochraňovali, ale hlavně četli.
Kdo ví, třeba si ji přečte i náš kocour Ferda? Nebo paní porotkyně z jedné soutěže, kde se hodnotí kvalita práce podle délky nebo moje manželka a řekne mi, abych dělal raději něco užitečnějšího.
Držím v ruce čerstvě „upečenou“ knížku … stal jsem se „Svědkem“ malého zázraku, prostě „Svědkem neposkvrněného početí“.
(uveřejněno v Kobře č. 5/2011)