Václav Franc » Recenze

Recenze knížky Něco na zub

Václav Franc — Mon, 07 Jan 2008 20:36:00 +0000

Autorkou recenze je Jindra LírováPříjemným osvěžením v balíčku vydávané literatury současnosti je nová knížka básníka a prozaika Václava France z prostředí jemu důvěrně známého, a sice „Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty“, kterou vydalo koncem loňského roku dobřejovické nakladatelství Alfa Omega.
Humorné příběhy, posbírané jako střípky v ordinaci zubního lékaře, ale i v čekárně a v nitru postav v bílém plášti i zástěrce a sesterském čepečku, vyvolají nepochybně úsměv na tváři každého čtenáře tohoto milého, ze srdce psaného dílka. Vždyť humoru je dnes tak málo, obzvláště, působí – li přirozeně a lidsky. Zážitek z četby ještě umocňují kreslené vtipy Pavla Honse, které knížku vhodně doplňují. Hodila by se proto skvěle do čekáren nejen zubních ordinací. Myslím si totiž, že by rozhodně nebylo od věci uvidět vcházet pacienty do dveří lékařských pracovišť s úsměvem.

V Mělníku 7. ledna 2008
Jindra Lírová

Vědecká práce mé ženy

Václav Franc — Sun, 02 Dec 2007 20:34:00 +0000

Kniha Václava France očima Jindry LírovéNová kniha již známého prozaika Václava France patří k humorně pojatým a příjemným čtením dnešních dnů. Autor v ní po svém, jak jsme ostatně u něho již zvyklí z dřívějších děl, přibližuje pomocí hlavního tématu, tj. vypracování pojednání o místní, poněkud pozapomenuté osobnosti Vilibalda Vlčihy, celý časový úsek života vypravěče a jeho manželky, od dob zamilovanosti po uplynutí několika let od jejich sňatku.
Knížka končí sice zdárným vypracování vědecké práce, avšak je nutné povšimnout si charakteru ostatních postav děje, bez nichž by příběh vyzněl prázdně. V závěrečné fázi totiž dochází čtenář k překvapivému poznatku : drobné postavičky poněkud převyšují svým upřímným a čistým lidstvím nad hlavním hrdinou, tj. již zmiňovaným všeumělem. Neřesti, ale i klady povah lidí a lidiček dneška, tvoří základ, jakousi pyramidu vytýčených hodnot, nastavují, až satiricky, zrcadlo mnohým z nás.
V Mělníku 22.listopadu 2007

Proč „Agónie“ Václava France?

Václav Franc — Wed, 14 Nov 2007 16:57:00 +0000

Jindra Lírová o knížce Agónie Mezi další prozaická dílka autora Václava France patří „Agónie“. V poměrně krátkém časovém sledu můžeme opět nahlédnout do charakterů drobných postav popisovaných hrdinů. Na příběhu prosťáčka Pavla, jehož smutný osud pohne myslí každého pozorného čtenáře, je totiž vylíčeno několik hlavních myšlenek najednou. V záměrně jednoduchých větách je obsažena celá složitost doby, kterou žijeme, ale i nelehké údobí konce totalitního režimu, nástupu perestrojky a přerod společnosti od sametové revoluce po dnešek, mající vliv na myšlení a chování lidí, kteří se v něm orientují po svém.

V příběhu neexistuje postava, která nepřinutí k zamyšlení, není myšlenky, která drží nad dějem jako varovně vztyčený prst, jakýsi Anděl strážný, neboť osudy hrdinů jsou předurčeny a jejich důsledky není možné brát na lehkou váhu.

Závěrečná slova Pavlovy matky a její rozhodné gesto (typický prvek autorů klasické literatury), je zářným příkladem toho, že je jen na nás,na lidech, kam až dovolíme zajít Dnům příštím.

Nad novou knížkou Václava France

Václav Franc — Tue, 06 Nov 2007 16:55:00 +0000

Jindra Lírová o knížce František Přemýšlela jsem, proč je mi tak hezky po přečtení „Františka“, nové úsměvné knížky autora Václava France. A pak jsem na to přišla. Toto drobné prozaické dílko, vydané v letošním roce spojením dvou nakladatelství – Dauphin a Protis – v projektu „Družstevní práce“, má plné právo užití značky LitArt nadačního fondu, který má za cíl nacházet budoucí klasiky.
Upřímné vyznání a pozvánka do křehkého světa autorova dětství je totiž nejen tichým zastavením a úvahou nad smyslem žití, ale především odhalením charakterů hlavních postav a nahlédnutím do nejtajnějších zákoutí lidské duše.
Tím, že autora Václava France znám osobně a vím o jeho citlivém a pečlivém přístupu nejen k jeho plodné prozaické i básnické tvorbě, ale i k lidem v jeho blízkosti, k práci i k životu vůbec, mohu směle potvrdit, že lapidárním podáním díla, svým křehkým vyznáním a pravdivou, až dojemnou výpovědí, mi v celkovém hodnocení připomíná projev klasických velikánů českého umění, mezi něž bezesporu patří spisovatelé Karel Poláček, František Nepil a malíř a grafik Jiří Anderle. I Václavu Francovi byl totiž Osudem dán podobný dar vytvářet pestrou mozaiku ze střípků nejkrásnějšího období života, dětství, ale i schopnost ztvárnění detailů vybraných postav, přírodních jevů i běžných věcí kolem nás. Nevtíravé, a přitom veselé ladění příběhů, čerpaných z prvních opravdových zkušeností autora s Životem, je skvělým ukazatelem a správnou směrovkou do stanice Dobra a Pochopení, které nejsou pokaždé zřetelné v mapách mnohých z nás.
Nebojme se proto nahlédnut do Václavova Ateliéru s tichým zaklepáním, porozuměním a lidskou pokorou. Dnes již oblíbený autor si takový přístup jistě zaslouží…

Recenze básnické sbírky Václava France „AUTOGRAMY DĚTSTVÍ“

Václav Franc — Sun, 30 Jul 2006 07:32:00 +0000

Jindra LírováNová básnická sbírka uvedeného autora je velice pečlivě zpracována, promyšlena a provází čtenáře světem vzpomínek na dětství, zamýšlí se nad složitostí mezilidských vztahů, ale i smyslem poezie, rozebírá pocity dospělosti a nebojí se představit něco i z poněkud jiného soudku, kterým je svěží a kořeněný smysl pro humor, tolik potřebný pro dnešní uspěchaný a přetechnizovaný styl života.
Tím, že je autor ve své tvorbě zkušený (vydal již několik básnických sbírek a knih s prozaickými útvary), učinil správné rozhodnutí vydat nový soubor básní u renomovaného nakladatelství Alfa Omega, které má několik let vynikající výsledky v publikování cenné řady Bibliofie, o čemž svědčí již vkusná a sympaticky vyhlížející barevná obálka spolu s fotografiemi samotné nakladatelky Věry Martinkové a Jozefa Sedmáka.
Již úvodní slovo s mottem sbírky dává tušit, kam autor plody své tvůrčí práce směřuje, kdo je mu vzorem a jaký je konečný cíl mravenčí a poctivé práce.
Po pečlivém pročtení předložené sbírky a skutečném zamyšlení nad jednotlivými básněmi jsem dospěla k názoru, že AUTOGRAMY DĚTSTVÍ jsou vrcholným dotažením snů, tužeb a přání citlivého a vnímavého autora a mohu směle podotknout, že se jedná o jeho jedno z nejlepších děl. Tuto knížku nelze číst letmo, na přeskáčku, ani vybírat po kouskách nabízené cukroví jen podle chuti, nýbrž je třeba pročíst ji celou a poté se k ní vrátit, vcítit se do autorových myšlenek, zamyslet se podrobně nad jejich obsahem, a co je nejhlavnější – vytvořit si názor na jednotlivé oddíly předkládaného díla.
Básně, obsažené ve sbírce, jsem proto rozdělila do šesti částí.
První část se věnuje vzpomínkám na nejkrásnější období života, kterým je bezpochyby dětství. Toto vděčné téma je nutno zpracovat citlivě a křehce, aby čtenář, který autorovým dětstvím prochází, mohl sdílet podobné pocity s příjemným a zvláštním mrazením po těle, které po prostudování opravdových a kvalitních veršů nastává. Zde mě nejvíce oslovily básně Vzpomínka (zobrazen kontrast záplat na duši s křehkou něhou slov autorovy maminky), svěže a chlapecky psané Píšťaly, a v neposlední řadě i Harmonika, dojatě něžný obrázek hodin školního zpěvu. Do této části jsem zahrnula básně Poklady; Návrat do rodného města; Vzpomínka II; Džbán na okně; Autogramy dětství; U nás za vsí; Po čtyřech; Maják; Babi; Pouťová; Koloběh soumraku a Nejkrásnější planeta.
Druhá část je věnována lyrickým veršům, opěvování tiché, až zádumčivé krajin, s přáním proniknutí hřejivých slunečních paprsků nejen do chladné a syrové přírody, nýbrž i do života a básníkova nitra vůbec. Typickým příkladem téměř intimní poezie jsou básně Podzim v lese; Podzimní křižovatky a Podvečerní roční období.
Třetí část je melancholickým obrazem básníkova života. Vrací nás místy do dětství, ale jsou zde zastoupeny obavy a smutek, dokonce i strach ze stáří a následně i ze smrti , kterou obzvláště umělci považují za přízrak něčeho, co zpřetrhá již navázané a třeba i ledabyle uspořádané nitky žití, ale nakonec jsou to oni, kteří se musí smířit s danými přírodními zákony a brát i tyto skutečnosti , byť i s nevolí, do svého podvědomí. Proto jsem do smutnější části autorovy sbírky zařadila básně Zpáteční cesta do dětství; Stáří; Babí léto; Podzim, táta a já; Post scriptum; Není co ukrást; Na náměstí; Cestou vlakem; Setkání po letech; Kapitulace svědomí; Život starého mládence; Smutek na třetí; Tuctové ráno; Jednou dohořím; Paridova volba; Na konci vesmíru a Vidět umírat. Některé básně navádí k zamyšlení nad složitostí mezilidských vztahů v rodině i v celé společnosti (např. již zmíněný Podzim, táta a já a Post scriptum).
Do básníkova života přicházejí i dny zralosti a moudrých úvah o dospělosti. Těmito myšlenkami se vyznačuje čtvrtá část knihy v básních Bloudění; Čas popelnic; Ráno přijde po mně; touhy a jarní naděje skrývá Zas čekám na jaro; k příjemnému zastavení nutí Noční vlak; přemýšlivé, avšak nenásilné jsou Poslední dny dětství; Chtěl bych být strom; Život; Osamělé rozhovory; Ve městě N.; Bohové, opusťte Olymp; Půlnoční; Dluhy; Černý den; Čtyřicítka a Na neshledanou v lepších časech.
Osvěžením básníkovy tvorby je bezesporu pátá část sbírky, zamýšlející se nad smyslem poezie. Čistým douškem jsou proto verše, obsažené v básních Svítání; Děvka poezie; Obrázek a Držím stráž.
Poslední, šestá část publikace, je psána veselejším hrotem básníkova pera. Úsměvná, hravá a poctivá je báseň Někdy, věnovaná dnes již klasiku Jiřímu Žáčkovi. Podobně je zaměřeno i Neštěstí ve štěstí, které připomíná svou zpěvností hudební text – zde však pozor v druhé strofě na rytmus! (vázaná poezie má přísná pravidla). Nezbývá, než uvést další vybrané básně do tohoto oddílu, kterými jsou Vánoční rozchody; Zapomenuté blues; Sousedka hraje na piano; Dámská volenka; Dovolená; Kuličky; Byt na sídlišti; křehce působící Zimní chvění; Letní; nevtíravě poučný Vítr a Povinná četba.
Celkově na mne sbírka zapůsobila mile, nenásilně, pestrostí oddílů působí příjemně, svěže, autor vybírá vhodné jazykové prostředky, pracuje s barvami, pocity, sny a tužbami, verše jsou neotřelé, srozumitelné a čtenáři podávané srdcem a čistotou duše. Doporučila bych ji proto k předložení co nejširší čtenářské obci.