Václav Franc získal v sobotu 18.července 2009 1.cenu v soutěži festivalu Literární Vysočina 2009 v Chotěboři v kategorii próza za povídku Narozeniny. Vítězná povídka vyšla ve sborníku soutěžních prací.Povídka NAROZENINY
P R Ó Z A – 1.místo
VÁCLAV FRANC
Konečně sám. Z chodby slyším hudbu. Občas nějaký hlas. Nerozeznám, kdo mluví, ale nechybí mi nikdo. Mám celou umývárku jen sám pro sebe. Nemusím se s nikým dělit. S klukama. Prostě s nikým. Umývárka je moje, ne jako ty narozeniny. Tak debilní nápad, jednou za měsíc slavit narozeniny všech dětí z děcáku. Co jinýho by mohla vymyslet ředitelka, kráva jedna pitomá. Všechno dokáže jen zakazovat, kouření, poslouchání rádia, koukání na televizi. Všechno jen ve vyhrazené době, pche! Jednou mě chytla s Mařasem, jak báňáme, odtáhla nás do kanclu, tam bylo nahulený, že jsem Mařase ani pořádně neviděl. Ztrácel se v mlze, stejně tak její kázání, naštěstí. Aspoň jsem ji štípnul cíga. Měli jsme kliku. Vychtle přišla žalovat, že kluci dělaj bordel u telky. Neměla odcházet, patří ji to. Doufám, že mně ty cíga nikdo nevyfouknul, byly tady nahoře za splachovadlem.
Tady někde musej bejt, leda že by Mařas …. ne, jsou tady. Paráda, vlastně moje poslední cigarety. Kouřit a nemyslet na ten blbinec kolem, to jediný by mě bavilo, žádnej denní řád, žádná pakárna. Vstávat, kdy já budu chtít, jít ven, do kina, ne jak v kriminále. Odsouzenci na smrt se taky muselo vyplnit poslední přání. Vychutnávám si cigaretu. Poslední cigaretu mýho zavšivenýho života. Nasávám kouř, jak mě to učil Berkoš. Jenže kde je Berkošovi konec, možná skončil v krimu, jak mu vychtle předpovídaly. S Berkošem to byl ještě život, občas jsme se dostali ven nebo nešli ze školy rovnou domů, courali se městem, rozhlíželi se po světě, Berkoš hlavně po holkách, jenže mě tenkrát holky nebraly. A dneska, nuda, pár bonzáků a jinak …..
Klika se pohnula. Sakra, kdo to sem leze.
„Kdo to … to sou teda fóry! Vodevři nebo se podělám, vole!“
Malej Pája. Tak pisklavej hlas nemůže mít nikdo jinej.
„Votevři, votevři!“ buší do dveří.
Nadělá kravál a přitáhne sem celej děcák.
„Tak votevři, vole!“
Musím ho odpálit: „Nevopruzuj a vodprejskni!“
„To seš ty, Hrbek?!“
„Nestarej se a dej si vodchod!“
Kopnul do dveří. Naštěstí odchází, ale určitě udělá kravál. Bonzne to vychtli a za chvíli je tady divadlo!
Cigaretu jsem dotáhnul až po filtr. Ani v posledních chvíli života člověk nemá klid. Na hajzlu nemá klid, ve sprchách nemá klid. Divím se, že se dají dveře zavřít zevnitř, že ta kráva nepřišla na to, že by se nezamykaly hajzly, aby nás mohla ještě víc buzerovat.
Musím pospíchat než přijde obecenstvo. Košili po loket, tak a teď ještě … celý vodpoledne a večer čekám jak idiot, když slíbila, že přijede. Majer si mě dobírá, naštěstí jsem se nevsadil.
„Davide, vsaď se, že nepřijede, že se na tebe vykašle. Kdybys chlebíčky radši natlačil do hlavy nebo se rozdělil s kámošema!“
„Kecáš! Přijede!“
„Nečil se! Akorát ti vokoraj zákusky a zejtra nám to budeš nabízet žluklý! Blééé!“
„Máma určitě přijede, napsala , že na moje narozeniny určitě přijede,“ cítím dopis jako důkaz pod košilí.
„Třeba neví, kdy máš narozeniny,“ směje se jak idiot. „Víš, kolikrát mě táta psal a sliboval, že mě koupí kolo a že budeme spolu chodit na ryby a … hezký řečičky, hodí na tebe bobek, kámo!“
„To by moje máma neudělala! Určitě přijede, ty hajzle!“
Nechtěl jsem se servat, ale jeho provokace jsem si nemohl nechat líbit. A ta červená z frňáku byla taky nad plán.
„No tak, kluci, necháte toho,“ odtrhávala nás vychtle. „Davide, máš narozeniny, seš už skoro dospělej a pereš se jako malej kluk!“
Dostal co proto. Službu měla Maruška, jediná normální vychtle v děcáku, jinak jsou tady slepice, všechno donesou krávě do ředitelny. Hotovej zvěřinec.
Mezitím stačil někdo odstrojil chlebíčky. Zmizela paprika, vajíčko, okurka a taky šunka. Měl jsem podezření na Hanáka, chtěl jsem mu rozbít hubu, stejně mu jednu nakládačku dlužím. Prásknul, že jsem pozoroval, jak se Veronika sprchuje. Debil jeden.
Veronika je taky mrcha. Na její narozeniny jsme vlezli do tělocvičny, v přístěnku jsou uložený žíněnky, koně a tak. Vypravovali jsme si, jak nás to v děcáku štve. Veronika je nejhezčí ze všech holek co znám. Má dlouhý blond vlasy a není plochá vepředu jako Majerníková. Musel jsem pořád koukat na její tričko a na prosvítající bradavky a …
„Hele, Davide, líbím se ti,“ vzala mě za ruku. Dneska jsou holky vyspělejší.
Nechtěl jsem vypadat jako vořezávátko. Srdce jsem měl v krku, ale … zajel jsem jí pod tričko. Prudce vydechla a já … cejtil jsem, že to funguje, že jsem mužskej, že Berkoš nekecal, když líčil, jak přeříznul ve městě jednu buchtu.
„Davide,“ vycukla se mi a pak, ještě na schodech, řekla: “ Davide, ty seš jedinej kluk z děcáku, kterýmu bych … s kterým bych chtěla chodit!“ a pak utekla. Teď chodí s jedním klukem z města. S takovým embryem s brejlema a odstávajícíma ušima. Jednou jsem ji zval na naše místo, ale řekla mně, ať si zvopakuju malou násobilku, mrcha jedna. Kdyby mně tohle řek Mařas, tak ho zabiju.
„Davide, jseš tam?“
Už dorazilo procesí. Službu má Maruška.
„Davide, nedělej hlouposti a otevři! Stalo se ti něco?“
Maruška mě jednou pohladila. Měl jsem angínu a teplota neklesala. Ani po práškách. Seděla vedle postele, měla velké modré oči. Připadala mně jako anděl, můj anděl, ne všech jako na besídkách. „Davídku, máš na něco chuť, já se dojdu podívat, jestli tam paní kuchařce nezbyl puding s jahodama, chceš?“
Chtěl jsem, aby zůstala sedět vedle mne. Davídku, tak mi řekla naposledy babička, než umřela, ale tenkrát jsem byl prtě. Moc si nepamatuju. Akorát, že měla na dvorku psa, takovýho podvraťáka a já mu občas vlezl do boudy.
Jenže babičku odvezli do špitálu a mě šoupli do děcáku. Poprvé. Jen na pár týdnů. Přijela si pro mě, když se uzdravila. Hladila mě a paní, co bydlela naproti vysvětlovala: „Vona už má zase dalšího amanta! Aspoň kdyby mě tu pánbů ještě aspoň deset let nechal než z něj bude dospělej mužskej!“
„Kluci dojděte pro údržbáře, ať ty dveře votevře! Dělejte! Třeba se Davidovi udělalo špatně?!“
Vzal jsem žiletku. Dokonce se už holím, kluci si ze mně utahujou, že na těch pár chlupů žiletku nepotřebuju. Berkoš se holil už ve třinácti, kdyby tady byl aspoň Berkoš nebo …
Z pod košile jsem vyndal dopis. Byl teplej a vytvarovanej. Obálka držela pohromadě silou vůle. List papíru jsem rozprostřel a ještě jednou začal číst: „Můj milý Davídku, vím, že na mě čekáš, ale mám pořád hodně práce, ale na ty tvoje narozeniny si čas určitě udělám a přijedu se podívat a přivezu ti dárek. Co by sis nejvíc přál? …..“
„Davide, co tam děláš, otevři nebo se aspoň ozvi,“ Maruška musí stát s uchem přišpendleným na dveřích, aby slyšela každý pohyb, každý záchvěv.
Vzal jsem žiletku a říznul. Trochu to štíplo, ani moc nebolelo, ale krev nevytryskla. Vždycky jsem si myslel, že když se říznu, vytryskne gejzír …. opřel jsem se do žiletky víc.
„Davide, netrucuj, máš na stole nové chlebíčky i zákusky, jsou čerstvé a nikdo ti je nesní,“ prosila Maruška. „No tak, Davide, ozvi se!“
Sedl jsem si na zem a zády opřel o radiátor. Příjemně hřál. List papíru jsem upustil. Zbarvoval se do červena.
„Davide, slyšíš, Davide, přijela maminka!“
Maruško, co to povídáš, máma, máma je tady… chci se zvednout, ale těch několik metrů ke dveřím, to je dálka a já …. máma je tady, moje máma přece jenom přijela a přivezla mně nejkrásnější dárek k narozeninám, nezapomněla a splnila slovo, věděl jsem, že přijede a pohladí mě po vlasech, vezme si mě domů a budeme pořád spolu, jen my dva a …
Ale vždyť to není máma, to je babička. Babi, co tady děláš, proč jsi nenapsala, nechal bych ti chlebíčky a zákusky, babičko, ale ty jsi přece zemřela a já … kde to vlastně…
„Davide, Davide, otevři, máma je tady! Tak kde je ten údržbář, sakra!“ Maruška šílí.
„Babí,“ docela potichu křičím nebo se mně jen pohybují rty.
„Davide, ozvi se! Maminka je tady!“
„Kecá,“ Majer kontruje. „Ta si to někde rozdává a na kluka si ani nevzpomene!“
Plesk!
„Že seš puberťák, to jsem věděla, ale že seš takovej blbec … a můžeš si jít klidně stěžovat ředitelce!“
Babí, šeptám a babička mě hladí a v ruce drží list papíru. Je celý rudý od krve, jen dole v rohu zůstala dvě slova, čitelná velká slova: TVOJE MÁMA.