Ve Tvaru č. 20/2006 se Michal Jareš v článku Hromada valná, nebo nevalná? vrací k listopadové valné hromadě Obce spisovatelů (=OS). Akce jsem se neúčastnil, takže nemohu přidat vlastní názor, ale zaujala mě pasáž z článku, kterou si dovolím odcitovat:
„Mám za to, že pokud by měla někdy OS mít větší smysl, tak jedině prostřednictvím udržování právě těchto regionálních center. Jedině s nimi a skrze ně může OS něco pro literaturu dělat … Jako kdyby se funkce a smysl celého spisovatelského „řemesla„ stěhovaly zase někam pryč, z velkých měst na venkov, mezi vesnické a maloměstské učitele, faráře a písmáky. Tam je potřeba literatury? Vyjde právě z těch míst nějaká obnova, nebo je to jen plac na zimní spánek, na úkryt před větrem? Těžko lze zatím ty regionální aktivity nějak obecněji definovat – ovšem smysl mají, byť jsou na úrovni skupinek, bez větší centralizace, které mnohdy není ani třeba.„
Již před časem napsal Vladimír Píša v článku Dětství za námi, do důchodu … (Světlík 2/2006) o mé osobě, cituji: „Hlavně však připomíná jakéhosi novodobého zapadlého vlastence a buditele …„ , takže já jsem se v onom Jarešově článku našel. A skutečně mám pocit, že český a moravský venkov je plný literárně nadaných lidí, kteří chtějí a umějí, jsou ochotni pro literaturu mnohé udělat a také neúnavně dělají, i když ne vždy nacházejí u zástupců té „velké oficiální„ literatury pochopení. Jsou chápáni jako podivíny, kopající okresní soutěž bez šance na další postup. Řada z nich opravdu skončí na oné oblastní úrovni, ale jsou to zase ti návštěvníci kulturních akcí a nadšenci, kteří za „pěkně děkuju„ a někdy ani to ne, vedou k literatuře děti a mládež.
Účastním se řady setkání, vím, že existuje celá řada klubů a skupin autorů, jsou zde i kvalitní literární soutěže, ale chybí návaznost. Jak již jsem několikrát psal, mladý autor vyhraje řadu soutěží, ale tím to taky končí. Málokterý má šanci dostat se dál, pokud nemá za zády bohatého sponzora, který zafinancuje vydání a propagaci jeho tvorby.
Ale dovolím si ještě poznámku k literárním časopisům, protože zde vidím prostor pro další rozvoj regionální literatury. Kolikrát za rok se třeba celostátní literární noviny věnují regionální činnosti? A přitom se toho v oblastech děje dost a nejsou to jen přehlížení hodné věci. Tak například chystané 2. Jičínské poetické jaro s účastí klubů nejen z České republiky. Rozhodně to není již pouze nějaká regionální akce pár blouznivců, ale … tipněte si, kolik celostátních novin o ní napíše? Nebo třeba Literární Vysočina, soutěž s vysokou úrovní, na jejímž základě se snaží Petr Musílek vytvořit platformu pro nejen regionální působení literátů. Jak se o ní zajímají redaktoři literárních časopisů? Kolik zástupců Obce spisovatelů si do Chotěboře najde cestu?
Není právě ona zkostnatělost důsledkem nedůvěry mladých autorů k Obci samotné? Viz nedávná anketa ve Tvaru, kde mladí autoři většinou netoužili po členství v OS. Pamatuji se, že třeba v roce 1998 byl bývalý předseda Obce Antonín Jelínek na akci ve Varnsdorfu. Snažil se potom uskutečnit setkání mladých autorů v Praze (sám jsem se účastnil na podzim 1998), ale to bylo vše.
Regionální sdružení budou existovat, ať se o ně někdo z centra bude či nebude starat. Budou to spolky s jepičím životem i ty, které si na literární mapě získají svoje pozice. Určitě z nich vzejdou jednotlivci, kteří promluví do české literatury příštích desetiletí. Je na časopisech typu Tvar a dalších, jestli budou mít zájem o těchto sdruženích a jejich akcích psát. Protože, nezlobte se, ale kdo má např. citovaný Tvar kupovat a číst, když ne právě tito lidé, mladí autoři. Možná, že kdyby se právě literární časopisy staly prostorem i pro další aktivity a nezajímaly se převážně o centrální události a literární teorii (i když i ta je potřebná), přestaly by mít problémy s počtem odběratelů.
Možná si řeknete, že míchám hrušky s bramborama … a nakonec, co nám to tady zase plká ten zapadlý vlastenec z Nové Paky?
VáclaV